I feel pain. And nothing else ... Or, would not it? 1.

3. února 2014 v 22:34 | black-veil-brides-a-devil-for-me |  I feel pain. And nothing else ... Or, would not it?
Mám tu pro vás ochutnávku mé nové povídky. A bude to asi zase Andy + Ashley. (Zase) :D Tak doufám, že nevadí. No a teď o co v této kapitole kráčí. Andymu umřela jeho milovaná maminka. A jak se s tím vyrovnává? To se dozvíte v této kapitole. A, abych byla upřímná tak při některých chvílích popisuju. Svoje emoce. Jak jsem se třeba cítila já. Při některých situacích. Mám vás moc ráda ♥

Ps: Zanechte prosím koměntík- Velice mě potěší. Sladké sny.

1.


Člověk si někdy připadá zbytečný...
Pro nikoho nepotřebný...
Je vyvržen ze společnosti... Jen, protože je jiný...
Stačí jedna malá chvilka a už šlapete do prázdna...
Stačí jediný krok k vašemu konci... Svědomí křičí...
Ale co, když se najde osoba, která vás chápe?
Co, když vám bude chtít podat svá temná křídla?
A dá vám víc... Než svá křídla...
A co uděláte vy?
Přimete... A nebo snad... Odmítnete?
Život není hra ze, které se můžete odhlásit...
Nemůžete jej restartovat...

Sedím na židli teda na židli spíše na vozejku. u psacího stolu ve svém pokoji. Koukám z okna. Kapky deště lehce bubnovaly o okenní rám. A stékaly dolů po okenní tabuli. Byly to jako jasné třpytivé slzy. Bolest, zlost, pocit viny a láska. Tyto pocity lomcovali mým tělem. Už nikdy... Už nikdy jí nebudu moci říct jak moc ji miluji. Nikdy ji už nebudu moci obejmout. Nebude tu, když budu potřebovat pomoc. Nikdy se nebudu cítit v bezpečí. Tak jako v její náruči. A nejhorší je, že to co nevíte už se nikdy nedovíte, to co vám bylo zatajeno bude navždy s ní pohřbeno. To co jste jí chtěli říct už jí nikdy neřeknete... Všechno zůstane ve vás. Jenže já ji chci zpátky. Chci, aby tady se mnou byla a šeptala mi uklidňující slova lásky. Prosím řekněte mi někdo, že tohle je jen špatný sen. A až se probudím tak bude všechno v pořádku. Maminka bude dole dělat snídani a táta bude jako vždy v práci. Bože prosím ať se mi to jen zdá. Mami prosím vrať se mi. Nenechávej mě tu. Sedím, nevnímám. Cítím jen neuvěřitelnou bolest uvnitř mě. Je to jako kdyby mě pálili za živa. Možná, že ještě horší. Nemohl, nechci si připustit, že už ji nikdy neuvidím. Měl jsem sto chutí s něčím prašťit, a tak jsem vzal vázu, co byla na nočním stolku vedle postele a hodil s ní o zem. Vůbec nevím co mě to popadlo, ale v tuhle danou chvíli jsem to neřešil. Střepy vázy byly všude kolem mě. Já jen stál a koukal na tu spoušť. Najednou se rozletěli dveře a v nich stál překvapený otec. ,,Co tu-", zasekl se uprostřed věty, když si všiml té spoušti na zemi. ,,Andy co jsi proboha dělal", zeptal se zaskočeně a hned ke mě přiběhl. Ale já mu nic neřekl jen jsem seděll a koukal na střepy od vázy. ,,Andy slyšíš mě? Andy! No tak", třásl se mnou, ale beznadějně. Byl jsem jako tělo bez duše, Jako kdyby mé tělo tu bylo, ale má duše ne.
,,Máma", zašeptal jsem pouze. Otec mě objal a rozbrečel se.
,,Já vím Andy, Taky mi schází, ale musíme to spolu nějak zvládnout", zašeptal můj otec a ještě pevněji mě objal. Obejmutí jsem mu opláce, ale nebrečel sem. Nevím proč. Možná to bylo mojí hrdostí, možná jsem si to nechtěl připustit. Proč nešla k tomu blbému doktorovi. Proč to nechala zajít tak daleko. Moje máma totiž byla dlouho době nemocná. Nikdo jsme nevěděli co jí je, Nejdřív začala otíkat. Až jí kůže začala všude modrat. Jenže ji nikdo k doktorovi nemohl dostat. A po nějaké době se to začalo čím dál víc zhoršovat. Už nemohla, ani chodit jednoho dne tátovi ruply nervy a zavolal doktora. Ten nám oznámil, že k doktorovi měla jít už před čtrnácti dny.A že máme zavolat rychlou. Mojí mámu hned poté odvezli. Celé dny jsem byl jako na trní. Nedokázal jsem myslet na nic jiného než na mámu a na to, aby se mi co nejrychleji vrátila. Jednoho dne jsem šel ze školy a už jsem cítil, že je něco špatně. Nevěděl jsem co, ale měl sem takový divný pocit. Došel sem domů. No teda spíše mě teta dovezla, protože otec nemohl Nic jsem neslyšel, ani neviděl jen tikání hodin na zdi. A tátu sedícího na pohovce v obýváku koukajícího do prázdna. ,,Tati co se stalo?", zeptal jsem se a strach v mém hlase byl přímo hmatatelný. Měl sem tušení, že jeho chování má něco společného s mámou. ,,Máma", zašeptal a už nemusel nic říkat. Můj život se z minuty na minutu zhroutil. Jako robot jsem si stoupl a odešel do svého pokoje. Vzpomínal jsem na chvíli, která se stala před pár minuty. Teď tu spolu se svým otcem stojím uprostřed svého pokoje a objímáme se nad rozbitou vázou. ,,Andy mi to spolu zvládneme", řekl přesvědčeně táta, ,,Chci být sám", odpověděl sem jen, protože v jeho tvrzení sem nedokázal v danou chvíli věřit. ,,Andy..."
,,Chci být sám", zopakoval sem. o něco tvrději. Vím, že si to nezasloužil, ale já to nemohl vydržet. Otec nic nenamítal a bez jakýkoliv řečí odešel. Já si zase sedl na postel a propaloval rozbitou vázu očima. ,,Maminko moc mi chybíš", zašeptal můj hlas do prázdna. ,,Proč si mi, nám to udělala?", zeptal sem se zas, ale odpovědí se mi samozřejmě nedostalo. V hlavě se mi otevřely chvíle strávené s mojí mámou. Máma totiž byla ta, která mi vždy pomohla. Sice mě nevozila do školy a ze školy. To musel táta jelikož máma neměla řidičák. Ale s ostatními věcmi mi pomáhala většinou ona. Najednou jsem dole uslyšel strašný křik. Ano měl jsem ještě starší sestru k mé smůle. Mám jí rád to ano, ale občas mi leze na nervy. Nebo já jí? Nevím jistě, ale naše sourozenecké vztahy začali nějak skřípat. Od té doby co se můj starší bratr Jménem Alexandr odstěhoval s tím, že je gay a mi jsme nejhorší rodina na světě. A že nás nechce nikdy vidět. Ano přesně s těmito slovy se od nás odstěhoval. Teď už je mu dvacet let a má přítele, ale věřte mi, že to jeho myšlení je tak pětiletého dítěte. Do pokoje si to nakráčela má sedmnáctiletá sestra jménem Marťina. Byl na ní vidět že je přímo nas*ná. Hmm Tak dobrá budu se snažit být slušnej. I, když mi to dělá někdy velké potíže... naštvaná. ,,Za to můžeš ty ty blbče", zařvala na mě a odkráčela si to do svého pokoje. Její jednaní jsem fakt někdy nechápal nechápal. Jak za to můžu já? Nechápu proč mě ze všeho viní Asi si na mě vybijí svojí zlost. Lehl jsem si na postel a stočil se do klubíčka. A propadal svému smutku. Ale zajímavý je, že jsem pořád nebrečel, ani jsem neměl to nutkání. A věřte, že u mě je to dost divné, protože já jsem docela citlivka.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Aydee Aydee | Web | 4. února 2014 v 15:40 | Reagovat

okaaay....mozem ti povedat, ze sa ti to povedlo :)) pls pridej dalsi cast...

2 wretched-and-divine-bvb wretched-and-divine-bvb | Web | 5. února 2014 v 20:42 | Reagovat

povedené :) určitě chci další část

3 kobra poison kobra poison | Web | 13. února 2014 v 16:39 | Reagovat

Hezky napsany :) prosim pokrackoooo :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama